Nízkosrbský Baroni

     Jako všude jinde se obyvatelům jednotlivých osad, vesnic a měst říká přezdívkami. Ale jak vznikly a proč? Zde najdete některé zdejší názvy a jejich výklady. Je třeba upozornit, že jsou to informace volně sebrané a tak se může stát, že znáte i jiný výklad. 

Nízká Srbská – Baroni

Toto je ve vztahu s úrodnou půdou v Nízké Srbské, pole jsou zde rovné, žádné velké stráně a kopce, výnosy z těchto polí byly na místní poměry velké a tak „Žijou si jako baroni“

Machov – Trdla

Machov je znám samými stráněmi, samý břeh. Tyto pozemky byly dobré akorát k pasení dobytka. Protože dříve neznali elektrické ohradníky a budování dřevěných ohrad bylo velmi náročné, Machováci používali metodu uvazování tzv. trdla. Dobytek byl ustájen ve chlívě tak, že byl uvázán. Ráno při vypouštění na pastvu se dobytku na úvaz na krku uvázalo trdlo (rozumějme dřevěný špalek od určité délky). Dobytek tedy chodil velmi pomalu a nemohl se zaběhnout, protože při rychlejší chůzi, tento dřevěný špalek neboli trdlo, ho bouchalo do kolen a dobytek ihned zpomalil. Když se večer vrátili domů do stáje, trdlo se jim opět odvázalo.

Machovská Lhota – Volaři

Zdejší pozemky jsou také samá stráň, kopce jsou tu prudké, cesty jsou velmi namáhavé. Proto se ve Lhotě tahaly různé potahy převážně voli. Koně by tuto namáhavou cestu často nezvládli, neboť volové mají větší tažnou sílu.

Bělý – Kudly

Zde došlo v jedné rodině k události, kdy manželka naběhla nešťastně na nůž, který měl v danou chvíli v ruce manžel. Celá věc byla vyšetřena a ukončena jako nešťastná událost.

Další udává, že Běláci byly vždy ostří hoši a když se objevili na tancovačce, tak se vždy něco seběhlo.

Velké Petrovice – Votýpkáři

Velké Petrovice se rozkládají na kopci, kde je silně větrno. Zimy zde tedy byly ještě krutější. Ke zmírnění následků se zde používalo votýpek slámy, které opíraly o dům, a tím tento dům zateplovali. Během zimy tyto votýpky postupně odebírali a používali je na topení.

Police nad Metují – Kvíčeráci

Zde žijou srdeční lidé. A tak zde po denní práci vždy zvaly – přijďte k víčeru pobejt (rozuměj k večeru). A od té doby prostě Kvíčeráci.

Suchý Důl – Medvědi

Proč se jim říká medvědi jsme nezjistili, pouze, že to nemají vůbec rádi. Tak kdo se jich zeptá???

Také mi byl doručen článek pana Picha, který vkládám tak, jak jsem dostal:

O PŘEZDÍVKÁCH

     Žertovná přezdívka Police nad Metují „Kvíčerov“, a jeho obyvatelů „kvíčeráci“ pochází a je od-vozena ze zanikající polické odnože kladského nářečí, ve kterém se v Polici namísto „k večeru“ říkávalo „k víčerou“. Kdy však vznikla nevím (vyskytuje se ve všech pouťových „cancálcích“ již za první republiky) a platí snad pro oblast někdejšího polického panství, protože podobné žertov-né přezdívky mají (či měly) i příslušné okolní vesnice: v Bělém „Zubaři“, v Bezděkově „Porcaři“ nebo „Kavalíři“, v Bukovici „Sirkaři“, v Hlavňově „Borukáři“. Na Petrovicích byli „Votýpkáři“, v Maršově „Paroháči“, v Radešově „Festunkáři“, v Suchém Dole „Jeřabináři“ a ve Žďáru „Holu-báři“. V Machově byla odjakživa „Trdla“. Význam těchto škádlivých přezdívek, asi připomínají-cí různé žertovné příhody (nebo nehody), je však dnes většinou již zapomenut. Výjimkou je zná-mý verš: „Bezděkovští kavalíři, snědli hovno na talíři“ - odtud i název „porcaři“.

     Přezdívky však měly i obce vzdálenější: např. v Hronově byli „Půlpáni - Bankrotáři“, v Náchodě „Baroni“, v Červeném Kostelci „Hadaři“, ve Stárkově „Smrtonoši že Štádtla“.

M. Pich

Dalším zajímavým zdrojem je kronika Velkého Dřevíče. Vynechám již výše zmiňované přezdívky a doplním pouze ty chybějící. Tedy se jedná o :

Vysoká Srbská - Prckaři

Velký Dřevíč - Škrpálníci

Rokytník - Bachoři

Velké Poříčí - Pořezanci

Zbečník - Sukaři

Zličko - Voláci

Žabokrky - Žabaři

Slavíkov - Houseráci

Bohdašín - Betlémáci

Jednou se vracel - co jednou - bylo to 4. listopadu roku 1863, co se vracel tkadlec Jirman do Červeného Kostelce. Byl ve vedlejší vsi a zpět si nesl na zádech v šátku osnovu stočenou do veliké koule. Byla hnědé barvy se žlutými proužky. Cestou dohonil staršího muže, jenž kráčel též do městečka s kostelem na náměstí. Pak majíce stejný cíl, kráčeli vedle sebe a bavili se.

Tkadlec, hrdý to kostelecký občan, se vychloubal jak se jim v Kostelci dobře daří, jak jsou spokojení, chytří a co vše ve městečku mají. Zkrátka vychloubal sebe i město do nebes. Cizinec chvíli poslouchal, ale brzy měl těch vychloubačných řečí dost a umínil si, že nafoukance vytrestá. Bylo již notně šero, když došli k místnímu lesu Občina a cizinec se počal tkalce vyptávat, jestli ví o tom, že ve zdejším okolí se potuluje veliký had. Původně byli dva, ale jednoho již zabili a druhý, samice, jest prý v okolních lesích doposud.

Kostelecký tkadlec se hned ptal jak ten had vypadá, co žere .... a cizinec vykládal, že je hnědý, žlutě pruhovaný, mnoho loket dlouhý a zpolkne i celého člověka. I dvě krávy, čtyři ovce a nepočítaně hus a kohoutů již prý spořádal. To už se tkadlec začal bázlivě rozhlížet, všechen humor byl z něho pryč a po zádech mu počal stékat pot. Byli již v lese na úzké pěšince, která vedla skrze houští. Tkadlec kráčel vpředu a starý pocestný za ním...

Tu vytáhl polehounku cizí muž tkalci ze šátku čouhající konec osnovy a zavěsil jej na větev stromu. Pak s výkřikem: "Had tu je! Už mě spokl!" - zmizel v tmavém lese.

Náš kostelečák se ohlédl za sebe a spatřil dlouhý, zmítající se hnědožlutý pruh, jak jej drží za ranec. Na tkalce padla taková hrůza, že se již neohlédl a utíkal pryč. Jen rychle shodil ze zad svůj šátek i se zbytkem osnovy - to asi aby mu v běhu nepřekážel.

V několika minutách doběhl zpocený a vyděšený na náměstí do Kostelce a tak vyváděl, že ve chvíli vzbouřil celé město i se starostou. Hned vypravoval co se mu stalo, jak se jen útěkem zázračně zachránil a že osnovu hadovi hodil a ten mu ji určitě dočista sežral.

Ihned se zorganizovala výprava, množství občanů, dobrovolníků, to na boj s hadem. Vyzbrojili se cepy, motykami, sekerami i kosami. To aby měli čím hrozného hada zabít. Za dobrovolníky se pak táhl celý zástup zvědavců, neboť v Kostelci bylo mnoho poutníků vracejících se z Vambeřic. Všichni byli napnuti, jak to s hadem dopadne.

Když se celá výprava pod vedením starosty a tkalce "hrdiny," dostala až k lesu, připravila se pro boj rozdělením do třech skupin s veliteli v čele. Jen zazněly první povely, tak vyšel z lesa náš známý cizinec se stočenou osnovou v ruce. Tu pak podává užaslému tkalci, který jej užasle pozoruje a ptá se: "Kde je ten had? On vás nespokl?"

Starý muž mu s úsměvem povídá, že tu žádného hada nikdy a nikde neviděl, to se mu jen osnova zachytila o větvičku. A jak prý tkadlec utíkal, skoro celá se rozmotala. A hned co mu to dalo času a práce, než ji zase smotal do velikého kluba. Nato se otočil a opět zmizel v houští a tmě lesa.

Všichni tam stáli s ústy dokořán. Někteří se začali potichu smát, jiní zlobit na bázlivého tkalce a nakonec se na něj všichni vrhli a co jich dostal, to jich dostal - nepočítaně.

Poutníci, vracející se do svých domovů, všude vyprávěli, jak v Červeném Kostelci honili hada a jak to všechno dopadlo. Brzy se o tom boji s ukrutným hadem vědělo široko daleko a smál se každý, kdo ústa měl.

Zato kostelečtí se styděli, ale utajit tu komedii se jim nepovedlo.

Zpracoval a sestavil Cicák Petr

Další zajímavé články z okolí najdete na stránkách http://www.lumpici.eu/POVESTI/povest01.html